..Texty písní..

Ranní vidina
Já a ty jsme dvě svíce ve větru, na slunci
hoříme a mizíme a nezahříváme.
Prázdný svět, město duchů, zády k nám, bez barev,
mlčí a je na nás kterou z cest půjdeme

Když už jsme došli až sem na to rozcestí
proč nejít dál spolu, snad se nám poštěstí,
A až nám cesta zmizí v houstnoucím šeru
usneme ruku v ruce tváří k východu

V dálce se země stýká se zářivou prázdnotou
chtěl bych jít až na kraj světla, chtěl bych jít s tebou
Já a ty nejsme listí v podzimním povětří,
není vítr ostrý tak, aby nás rozdělil

Když už jsme došli až sem na to rozcestí
proč nejít dál spolu, snad se nám poštěstí,
A až nám cesta zmizí v houstnoucím šeru
usneme ruku v ruce tváří k východu

Sestra úzkost
Seznámím vás s mou rodnou sestrou úzkostí,
kdo chce být mým přítelem, musí mít rád i ji.
Říká mi sirotku, ty pískle bez hnízda,
kam bys chtěl běžet, když na světě jsem ti zbyla jenom já.

Jenom já.

Má přísná sestra umí být i žárlivá,
nechce se o mě dělit, nechce být až druhá.
Rozlepuje obálky a píše mým jménem
Drží mě pod zámkem a nepouští mě ven...

A já sním, že vyrostu a bude ze mě muž,
a pak to s ní, scvrklou stářím, hezky zkrátka skoncuju.

Bohyně ticha
Tichá čtvrť lpí pod mrakem
odchází každý stejný den

Mladé dívce je zatěžko vstát
od bludných snů se odpoutat

Obléct se a nalíčit
být mu tím, čím on ji chce mít

Tichá, bledá, půvabná,
mluví jen on, ona naslouchá -

Čím víc se mluví, tím víc se zdá, že vlastně není o čem
A pak, čím déle mlčí, tím víc je svět takový, jaký si ho sama stvořila

Bohyně ticha
Z ničeho sama stvořila
Bohyně ticha

Tichý dům pod měsícem
zestárnul každým stejným dnem

Starší žena nemůže spát
od všedností se odpoutat

Jak těžké je si něco přát
když všechno co umí, je poslouchat -

Čím víc se mluví, tím víc se zdá, že vlastně není o čem
Čím déle mlčí, tím víc je svět takový, jaký si ho sama stvořila

A pak, čím víc se mlčí, tím víc se zdá, že se jí cosi ztrácí
Čím víc chce mluvit, tím míň je svět takový, jaký si ho sama vysnila...

Bohyně ticha
z ničeho sama stvořila
Bohyně ticha

Hudba
Teď, kdy všichni spí,
vpravdě jak zabití,
jeden nesmí usnout,
pravím vám, jsem to já.

V ulpění strachu,
v horečce odvahy,
zírám do tmy,
čekám na znamení.

Když tu ze shluku hlasů podroušených šejdířů,
oddělí se nadpozemsky krásný dívčí zpěv

tehdy vím, že přišel čas vylézt z mé komůrky,
proplížit se k jejím dveřím - vím, že jsou otevřené -

Hudba jak hrách na zdi druhých
siréna vábí oslí uši
tóny jak kázání ptákům v polích
ta kráska ztratila hlas - už nezpívá...

Zůstávám u ní až ke svítání
jen jí se odvážím svěřit své poslední

Dnes však nejsem v ní, ležím jen vedle ní,
nechtěje být nechtěný, pohlížím ke dveřím.

když pak vyjdu ven, čeká tam jeden z šejdířů,
v jedné ruce bič, ve druhé mastných papírků

I tak vzácná dívka musí mít z čeho žít,
přeju jí to upřímně, ale já už se k ní nevrátím.

Hudba jak hrách na zdi druhých
siréna zpívá oslím uším
tóny jak kázání ptákům v polích
ta kráska přišla o sluch - je falešná...


Kateřina
Po tom všem, když osaměl
zbyl mu jen jeden důvod - směšná záliba
V zátiší nic než mlčel
naslouchal tichounkému zpěvu svých květin

Ve sklepní zahradě, tam v šedém listoví
šlechtí květ, který jednou na vše odpoví
Ve změti větví hnízdí ptáci ze dřeva
křiklavě barevní jak živá vzpomínka

Každou noc když uléhá
z úst mu šerý sýček vylétá
S půlnocí ho polyká
s odmítavým vzkazem za křídlem

Těžkne vzduch, cosi dozrává
poslední dny se vůbec nehnul ze sklepa
Ptáci, se zdá, cosi vědí
spěchají skrýt své barvy v šedém listoví

Dnes v noci když usínal
z úst mu šerý sýček vylétnul
s půlnocí se nevrátil, kéž by pošel stářím ve tmě
on se však jen opozdil, když se vrátil zpátky, nebyl sám

Tichý pláč ho probouzí
jak to, vždyť léta zimy jara spává sám
Horký dech ho zamrazil
jak to, vždyť léta let už nedýchá pro něj

Dozrála chvíle, šedý květ se změnil v plod
v něm jeden lék, který působí na všechno
Její hlas konejší, dodává odvahy
zvednout se z vlastní vůle odejít ze zahrady

Zpustly šedé záhony, slavík ze dřeva už nezpívá

Večer pátého dne (psi)
Přestal hlad, už netřeba spánku, zmizel i sám strach
Dospěl jsem až k poslední zdí a za ní končí svět

Těch pět dní rozdrtilo, vše čím jsem byl a co bylo dřív
Zůstal jen uštvaný nahý živočich

Psí stín už měsíc zakrývá
Poslední světlo ubývá

Tu krátce usínám,
zdá se mi sen,
že psi v mých patách
jsou slabší než já

Hned se zas probouzím
záře však zůstává,
promlouvá,
že vítěz budu já

Můžou vše,
tak i činí
Jen já až do konce
zůstanu svobodný

Přestal hlad, už netřeba spánku, zmizel i sám strach
Jen zdolat tu poslední zeď a můžu běžet dál

Těch pět dní naplnilo, vše čím jsem byl a co bylo dřív
I kdybych mohl vrátit čas, znova bych šel stejnou cestou až sem...

...cestou končící touto zdí,
...cestou po níž psi přichází

Můžu vše,
tak i činím
Jen já až do konce

Zkouška ohněm
Krátký spánek, zvláštní neklid po procitnutí
úzkost ze sna vytéká na její tichý kout
ze všech míst na širém světě poslední úkryt
právě padl, je prozrazen, právě byl dobyt

Já jsem slzy, které se ti derou z pod víček
Já jsem mráz, který se ti plazí po kůži

Nic teď nemá žádnou cenu, nic není jak dřív
není proč se bránit spánku, nemá cenu bdít
je jen jedna trpká možnost, jak se ubránit
přijmout výzvu, zavřít oči, dolů sestoupit

Já jsem žhavé uhlíky, po kterých musíš jít
Já jsem strach, který nesmíš ani chvíli pocítit
Já jsem propast, věrně u tvých nohou ležící
Já jsem hloubka, do které ty nesmíš pohlédnout

Já jsem žhavé uhlíky, po kterých musíš jít
Já jsem strach, který nesmíš ani chvíli pocítit
Já jsem plamen, ten, který bys chtěla vyplivnout
Já jsem zaváhání, kterým můžeš přijít o všechno

Ty jsi pramen, ten, který se chystám otrávit
Ty jsi radost, ta, kterou se bojím pocítit.

Její břehy
Takto opuštěn sešel jsem až dolů k řece
takto zaskočen dlouho jsem u ní stál
teče proud a já stojím na zesláblých nohou
její proud teče a můj nemá kam dál

K ní se snáší nářky ptáků z oblaků
v ní si smáčím rány a mísím s ní svou krev

Jindy jsem slíbil, že už se k ní nevrátím
vzpomenu její tělo jen za deštivých nocí
Slzy jak déšť stékají kolem zarudlých očí
všechno mizí, jen ona zůstává

K ní se snáší nářky duší z oblohy
v ní si smáčím rány a topím v ní svůj hněv
už tolikrát, nadarmo
už kolikrát, naprázdno, bezvýsledně

Její břehy se kymácí pod mými kroky
Z jejího hladkého klína čiší chlad

Jednou tě obejmu, vím, že mi nebudeš bránit
Sestoupím ze tvých břehů a nechám se unést

Divný noční hmyz
Zvířený prach v paprscích posledního slunce
Potracené předměstí si nalévá noci
Vinná muška v poháru se topí opojením
Otupělý pocit viny se ztrácí se setměním

Náhlý stín hvězdy zakrývá
Černá voda z podzemí na spěšný přípitek

Kořeněný noční vzduch je obtěžkaný spánkem
Lampiony hoří ve tmě, divný noční hmyz
Není vidět do tváří za pokus nedáš nic
Vnitřním zrakem ve tmě hledá tázavý pohled

Tříska v oku náhle ožívá
Rozvírá se lepkavá náruč plná tmy
Náhlý stín hvězdy zakrývá
Černá voda z podzemí na spěšný přípitek

Dával jí své nejlepší důvody (já je popírám)
Couval před její hrdostí (já se jí vysmívám)
Spával s ní léta v jedné posteli (teď s ní spávám já)
Vzkázal, že neodchází nadobro (já ho vyhlížím)

Hranice stínu
Zas pozdě, zas se stmívá
Stokrát sem a dál se neodvážím
Tichý zpěv s nocí umlká
Vždycky, když dobíhám, dveře se zavírají

Ten břeh, na němž stojím,
je ta, které se tak bojím
Pomocná ruka zachránkyně,
přede mnou dveře zavírá

I když tě mám,
soucit nežádám,
soustrast nehledám,
nic víc nečekám,
dál už půjdu sám

Jak dlouho tě už znám?
Vše, co s tebou ke mně přišlo, odkládám
Pod lampou za továrnou
Čekej na mě u zdi, já se neloučím

I když tě mám, (já už nejsem já)
soucit nežádám, (nepoznávám tě)
soustrast nehledám, (nepatříš ke mně)
nic víc nečekám, (podej mi ruku)
dál už půjdu sám

Černá pole
Bílá noc, leží sníh na černých polích
Skončil, jak skončit musel, churavý podzim
Svítání klame jménem, je víc přísvitem než světlem
V řídkém šeru dumám, jak přečkám zimu.

Byla příliš hrdá na můj vděk
Byla příliš mírná na můj vztek
Byla příliš rychlá na můj tep
Byla příliš stará na svůj věk

Neodcházíš, jen listem tvůj obraz zakrývám
Mně nescházíš, jen díru nočním větrem ucpávám
Já nezmizím, jen ranní šero mou tvář vyhladí
Řeka zmrzla, jen pramínek tu zůstává

Bůh ví, jak jsem mohl chtít přeskočit zimu,
vrátit zetlelý list na zelenou větev.
Mířím teď přímou cestou do černých polí,
vzhlížím s jasnou myslí k temným zítřkům.

Byl jsem příliš křehký na tvůj stisk
Byl jsem příliš líný na tvůj spěch
Byl jsem příliš hlučný na tvou řeč
Byl jsem příliš mrtvý na svůj dech

Neodcházíš, jen listem tvůj obraz zakrývám
Mně nescházíš, jen díru nočním větrem ucpávám
Já nezmizím, jen ranní šero mou tvář vyhladí
Řeka zmrzla, jen pramínek pod ledem teče dál

Nadhlavník
Dnes, dnes je ten velký den, na který všichni čekali
Slunce na západě vrací se zpět do nadhlavníku
Strom ztrápený podzimem vyráží mladé listí
Dnes, dnes končí nesváry, nastává věčné veselí

Jen za mnou
stopy chladnou
barvy šednou
točí se vír

Za mnou
stíny vládnou
světla hasnou
plíží se tma

Dnes, dnes je ten šťastný den konečného smíření
Všem nehasnoucí slunce ozáří smrt mizení
Smích ve tvářích tančících neskončí s rozedněním
Mír v myslích nešťastníků už nikdy nic nerozvrátí

Rád, jak rád bych tu zůstal pod novým sluncem
Já, jediný já nepřijímám, odcházím

Se mnou
květy vadnou
řeč vázne
kazí se vzduch

Ve mně
žije síla
kterou slunce
zabíjí

Nepřístojnost
Každý den, dlouhý den, stejný den, známý den
Vážná věc, správná věc, nutná věc, užitečná věc
Zničehonic náhodná nepřístojnost, zlomyslnost
Dusí škrábe kňourá škrtí tlačí šeptá lepí studí ruší můj klid

Jakobych si nevzpomínal proč
Pomalu se tiše odvrátil
Opakováním se unavil
Už ani nevím

Zastírám, popírám, nevnímám, špatně usínám
Rozvíjím, nastíním, uchopím, získávám navrch
Snad až příliš rychle zase zapomínám na zachvění
Svěsím ruce podél těla, zavřu oči, už tu není

Jakobych si nevzpomínal proč
Pomalu se tiše odvrátil
Opakováním se unavil
Už ani nevím

Počítání do jedné
Jedna místnost v ní
zašlé holé zdi
Z jedné láhve místo vázy
uschlá větev ční na římse
jednoho okna -
- míří na západ -
do houstnoucí tmy
Kde všechno končí co tu začíná

Něco se tu musí stát
Děj se co děj
Něco se sem dobývá

Jeden stručný vzkaz
se míhá po všech zdech (a nemizí)
Ticho uspává
jak jeden dlouhý tón konce písně,
jenže konec nepřichází
mlčí za dveřmi,
čeká na svůj začátek
Jedno slovo ve dveřích dokořán

Něco se tu musí stát
Děj se co děj
Něco se sem dobývá

Ručičky
Hodiny, ticho a závěsy
všechno jsem už dávno připravil

Odpolední slunce za okny
roztržitě promýšlím svůj plán

Posté si chystám svůj proslov,
hned zas doufám, že to přejde mlčením

Vteřinovka se točí v kruhu
malá s velkou ručičkou stojí

Proč nepřichází,
přece ví, že tu čekám
Jistě přijde promluví a vše bude jako dřív
Nemůže nepřijít
nechat mě tu napospas
Jistě už stojí venku
jen má strach jít dál

Hodiny se vlečou závěsy,
slunce venku sladce zapadá

Všechno se mi už plete v hlavě,
je na vině ona nebo já?

Musí tu být - za malou chvíli,
jen ne teď, nejsem připraven

Teď už stojí všechny ručičky,
nač tu čekám, nemůže přijít!

Proč nepřichází,
přece ví, že tu čekám
Jistě přijde odpustí a vše bude jako dřív
Nemůže nepřijít
nechat mě tu napospas
Jistě už stojí venku
jen má strach jít dál - je za dveřmi a já jdu otevřít
© 2007 Qwerťák (& vlastní Super Article Admin); přístupů