Kořenáč zapsal 1.1.2000: Kdo v osmdesátých neměl mařenu a nehrál bleskurychle, nebyl kytarista. Kdo dnes nemá krátké (nejlépe obarvené) vlasy a nehledá hmat akordu Gdur pracně přímo na pódiu, není umělec. Rockový tisk a kytarističtí blbečkové proti sobě postavili obraz vylízaného natrvaleného virtuosa, ztělesněného Yngwiem, a rozervaného, přecitlivělého chlapíka, který v jedné třaslavé notě dokáže rozvibrovat celý příběh svého neutěšeného, psaneckého života. Já však vidím mnohé další. Technické kytaristy, jejichž hudba mi nahání husí kůži (Dimebag Darrell, Marty Friedman, Tom Morello, Steve Stevens) a frajírky z nepřeberných "písničkářských" kapel, kteří se tváří, jakoby s každým úderem banálního akordu otevírali studánku živé vody své vlastní výjimečnosti.

 Pravda je, že technická škola metalové kytary se rozmázla vlastní zbraní. Rychlost, zprvu vzácná, obdivovaná a vyhledávaná, nakonec zcela zahltila vše, stala se otřepanou, stokrát slyšenou a nudnou. Pokud však mnoho matadorů tento pohřeb rychlosti přežilo ve zdraví (viz výše jmenovaní), dokazuje to jen fakt, že rychlost vašich sól má s vaší tvořivostí pramálo společného.

Nechtěl bych v umělém sporu rychlost versus „výraz“ zaujímat pozice. Oceňuji kytaristy z obou táborů, ale sám u sebe zjišťuji, že k technickému hraní mám takřka genetický sklon. Těm z vás, kteří jsou na tom podobně, bych chtěl věnovat tuto lekci, jinak první, ve které se budu už trochu věnovat i dost speciálním, technickým věcem.

Možná jste si všimli, že jsem výše zaměňoval slova „rychlost“ a „technika“. Záměrně jsem se přidržel jednoho z fatálních omylů metalové mytologie. Jsou kytaristé, kteří hrají rychle, ale zní jim každý pátý tón a rytmu se drží asi jako tučibomba na prvním aerobiku. Jsou jiní, kteří hrají mnohem pomaleji, ale všechno zní, jak má. Nuže, rychlost je relativní pojem, vždycky bude někdo ještě rychlejší než vy (pokud se náhodou nejmenujete Steve nebo Yngwie) a běžného posluchače už vůbec nezajímá, jestli hrajete o fous rychleji nebo pomaleji než váš kolega. Běžné posluchače (a já se k nim hrdě počítám!) zajímá jen, jestli hrajete „dobře“, „suverénně“, „zajímavě“ atd. Žádné z těchto adjektiv bych rozhodně nepoužil k popisu rozsypaného, uspěchaného a zašmodrchaného rychlého běhu, a proto jsem si pro sebe stanovil pravidlo: Pokud rychle, jen čistě!

Ještě než se definitivně vyžvaním a přejdu k věci, musím tu hlasitě pronést VAROVÁNÍ: Technika NENÍ tvořivost a technické sólo/riff jestě nemusejí být DOBRÉ! Nerad bych totiž těmito svými dobře míněnými radami přispěl k rozmnožení řad cvrlikačů, kteří se domnívají, že co je technické, nemusí už být hudba.

Další varování následuje: chcete-li se naučit hrát technicky a rychle, bude to vyžadovat moře trpělivosti, soustředění, odhodlání a hlavně času. Věřte mi, žádné triky ani zkratky neexistují. (Tuhle jsem četl, jak Yngwie naplákal nad tím, kolik času ho to stálo, než se naučil nějaké capriccio, které Paganini složil v osmnácti).

V kostce jde o to, aby si vaše motorická paměť, tj. takřka reflexivní paměť svalů a šlach, vštípila hodně složité pohyby, prováděné hodně rychle a s hodně velkým nárokem na přesnost a koordinaci. Problém je v tom, že tahle motorická paměť je tupá líná kurva, které se všechno musí servírovat po kouskách, pomalu, a tisíckrát opakovat, aby si dala říct. Výhodou ale je, že když už to jednou pochopila, můžete nad ní přestat stát a dělat jí policajta a uvolnit se, hrát a myslet na cokoliv chcete, od nezacelitelné průrvy ve smyslu vesmíru až po push-upku v první řadě, a ona (ta paměť ;-) dělá, co má.

Já sám ve své praxi rozděluju proces přemlouvání motorické paměti na několik kroků: 1. Předně je třeba si složitý lick rozdělit na spoustu „atomů“: malých, čtyř- osmi- (ale i dvou- a jedno-!)tónových sekvencí, a ty pak cvičit zvlášť (jen si vzpomeňte, jak jste se ve škole učili básničky – taky po slokách!) 2. Pak je třeba atomy *velmi* zpomalit (nastav si metronom na 60-70 bpm a hraj 2 noty na dobu) a od pomala nacvičovat. To znamená naučit se je hrát *jistě a přesně* pomalu, a postupným zvyšováním rychlosti se dostat až na požadovanou rychlost. Toto zvyšování musí být *velice* postupné, počítej s týdny, i měsíci. 3. Nakonec je třeba atomy spojit. Tady může vyvstat problém „švů“, kdy zahrajete bez problémů atomy, ale nejste schopni je dobře napojit na sebe. Pak je třeba utvořit nový atom z tónů na švu a vrátit se k bodu dva. Příklad: máte dva atomy o čtyřech notách, (1234) a (5678). Nyní musíte ještě nacvičit nový atom švu, tj. (3456).

(Proces „atomizace“ má pochopitelně více stupňů. Máte celé sólo (ať už svoje nebo cizí), které si rozdělíte do sekcí, licků a ty teprve do atomů. Spojování spolu s problémem švů pak probíhá na všech úrovních – zní to jako banalita, ale dost mi trvalo, než jsem na to přišel.)

Toto je *brutálně* zjednodušený popis nácviku rychlých sekvencí. Jednotlivé fáze jsou pochopitelně plné nástrah, zákrutů a výjimek, a než bych to tady teď odbyl, nechám si to na příště, abych to mohl protřepat důkladně, nejlépe za doprovodu jednotlivých příkladů. Buďte u toho, a připojte s k našemu společnému (s Lečem a Tomatem) tažení za rehabilitaci technické hry! !!!@$#&%^*$&^%#$!!! METAL!!!